Jak voní a chutná Vietnam

Můj prvotní pocit, když jsem si představila, že poletím do Vietnamu, nebyl vůbec o nadšení, že někam poletím, představovala jsem si přesně naší pražskou Sapu v Modřanech, kam jezdím pro krevety, všude hluk, a nepořádek. Hlavou se mi honilo tolik otázek, čím by mě mohl asi Vietnam okouzlit, nadchnout? Pravda je, že jsem byla pouze v jižním Vietnamu, který byl převážně zasažen občanskou válkou a lidé, kteří v té době žili, a dnes o tom jejich vnoučata vyprávějí hlavně turistům, nebyla vůbec snadná. Byla jsem konkrétně v Ho Chi Minhově městě a jeho okolí včetně plavby po řece Mekong. Při výstupu z haly po příletu Vás ihned zasáhne teplo a vlhko, až se z toho hlava zamotá, pak už jen sednete do zcela vyklimatizovaného taxíku směr centrum a jedete…. Po hodině vystoupíte a prvně se nadechnete a u cítíte ty vůně…vůně plné koriandru, sojové omáčky, ryb, kuřat, ananasu, a bohužel i výfuků, paradox je, že Ho Chi Minhovo město má cca 9,5 milionu obyvatel a jen v tomto městě jezdí na 5 milionů skútrů, to znamená, že každý druhý občan Vietnamu vlastní motorku. Jezdí na nich po 3 – 5 osobách a věci, které my bychom zde nepřeváželi ani v autě jsou schopni naložit na svůj skútr tak, že to nikdo nepochopí. A to mluvím pro představu např o převozu 10 prasátek, ledničce s mrazákem, dlouhých 5metrů železných tyčí apod.

Jak ve Vietnamu funguje zdravotnictví?

Měli jsme tu možnost sejít se s místními Čechy žijícími ve Vietnamu, kteří se oženili a vzali si Vietnamky. Jednomu z nich se ten den narodil syn, když jsme se zeptali na místní zdravotnictví, byli jsme vyvedeni hodně z omylu a naše představy tak daleko ani nesahali, ženy zde rodí v nemocnici na zemi, jelikož zde není dostatek lůžek, neexistují zde zdravotní sestry, jídlo musí každému pacientovi do nemocnice nosit rodina, jinak se prostě nenajíte. Mluvím o zdravotnictví pro místní obyvatele, nikoliv pro turisty nebo zámožnější obyvatele. Pro ně jsou zde vybaveny nejluxusnější kliniky, do kterých se bohužel normální vietnamský smrtelník nikdy nedostane. Je zde zcela normální, že rodiny žijí pospolu spolu s maminkou, babičkou a sourozenci po celou dobu svého života. Náš kolega, žijící ve Vietnamu, říká, že ho jeho manželka než poznala, spala do té doby v jedné posteli celý život s maminkou. Byty jsou zde cca 70 m2 a v tomto bytě žije v průměru 8 osob a je to zcela normální!

Po Vietnamu na skútru

Jak jsem již psala, jelikož jsou Vietnamci spíše chudí než bohatí, jezdí skútry, které i když mají na kapotě napsanou známou značku, jedná se většinou a kopii vyrobenou v Číně. Každý druhý zde jezdí na skútru a většinou nikdo z nich nemá řidičák, proto když je zastaví policie, většinou spolu s průkazem totožnosti dávají automaticky policistovi úplatek. Teprve před 7 lety zde byla zavedena povinnost nosit na motorce helmu. A vzhledem k tomu, kde se vyrábějí motorky si asi můžeme představit, jak kvalitní je helma. Jde o to aby měl každý „něco na hlavě“, helmy jsou většinou složeny jen z kousku slabého plastu a polystyrenu uvnitř. A největší kuriozitou jsou místní bohatí – kteří si koupí nový luxusní, myslím tím opravdu luxusní automobil, a parkují jej většinou na okraji města. Do centra jej pak většinou vyvezou okolo oběda, kdy je nejvíce lidí na obědě a objíždějí třeba dvě hodiny centrum aby každý viděl, co má za auto…Místní dopravu však nepochopíte, jezdí se zde v protisměru, z tříproudé silnice si oni vytvoří osmiproudou, když sedíte v autobusu, který najíždí do křižovatky, říkáte si že tamhleten motorkář to nemůže přežít a on se pak jakoby zázrakem vynoří na druhé straně. To je ovšem nic oproti tomu co to je když sedíte jako spolujezdec na jedním z pěti milionů skútrů v Saigonu. To sedíte celou dobu se zavřenými oči a kdykoliv je jen pootevřete tak si říkáte, tak a je to tady, tak si ty oči zase raději zakryjete a na konci jízdy….žijete. adrenalin ve vás pumpuje po celou dobu této spanilé jízdy a děkujete za dopravu v Evropě. Já osobně bych měla asi tak jeden infarkt denně dostat se zde z místa A do místa B. Ale asi si člověk zvykne…

Šaty přímo na míru

Ó ano, i s místními návrháři jsem měla možnost se sejít. Místními návrháři si představme, že vejdete do obrovské tržnice, kde se v minutě ztratíte, tolik látek jsem v životě neviděla, a pokud chcete něco ušít, sednete si na plastovou stoličku (ostatně plast je nejoblíbenější výrobní materiál ve Vietnamu J ) dostanete do rukou několik katalogů k možnosti výběru daného typu šatů a do dvou dnů vám je přivezou – bez jediné zkoušky, po pouze jednom přeměření, pravda cena odpovídá kvalitě, ale je to neuvěřitelný zážitek.

Antibiotika i bez předpisu

Lékárny – stojí opravdu za zmínku, že ať vejdete do jakékoliv lékárny, prodají vám vše a co nemají seženou. Od Viagry po prášky na spaní, na uklidnění, prostě cokoliv. Chtěla jsem jedny prášky, které neměli naskladněny na dané lékárně do 1 minuty přisla sms s obrázkem daných prášků a do pěti minut byly prášky v dané lékárně. Neuvěřitelné, bez předpisu zde seženete i antibiotika – prostě cokoliv.

Vietnam je nám vlastně hodně blízký, v 70. letech minulého století zde studovalo a pracovalo nespočet vietnamců, kteří do dnešního dne mluví trochu česky, prezentují se jako česky mluvící průvodci, ale zase tolik česky neumějí.

Co však nemohu ani jednomu jedinému Vietnamci upřít je to, jak jsou milí, jak se vám všichni snaží pomoci, jak chtějí, abyste byli šťastni, jak udělají cokoliv. A o tom to vlastně je…o poznávání nových míst a nové kultury, které neporozumíte, dokud tam opravdu nestrávíte delší dobu. Mají to, co některým z nás chybí – mají pokoru, skromnost, ochotu pomoci a nezávidět…a mají svůj svět.

Pokud chcete poznat, jak voní a chutná Vietnam, zajeďte si alespoň pro začátek do Sapy, stojí to za to!